Problém imigrace je třeba hledat především v ekonomické oblasti. Začal již v době kolonií a pokračoval poválečným hospodářským boomem v Evropě.
Není snad již pochyb o tom, že za současnou vlnu uprchlíků směřujících do Evropy mohou především ty síly, které se podílely na destabilizaci oblastí, odkud uprchlíci odcházejí. V Libyi to byly Velká Británie s Francií, v Iráku, Afganistánu a Sýrii zase Spojené státy. Vždyť většina lidí přece nechce opustit svůj domov, pokud je k tomu války nebo jiné katastrofy nedonutí. A Evropa řeší, co s uprchlíky, kteří se valí do Evropy, místo toho, aby řešila důvody, proč tito lidé ze svých zemí utíkají.
Problém imigrace je však ještě podstatně hlubší a příčinu je, dle mého názoru, třeba hledat především v ekonomické oblasti.
Polovina současného lidstva dnes žije na hranici chudoby. Kde žije tato zbídačená polovina obyvatel naší Země? Především v bývalých koloniích, které po staletí ekonomicky rabovaly koloniální mocnosti. Současně s ekonomickým využíváním celých kontinentů, způsobily však ještě něco možná horšího. Přiměly postupně místní obyvatele k tomu, aby opustily dosavadní životní hodnoty a způsob života a zasely do nich touhu snažit se vyrovnat způsobem života svým bývalým koloniálním pánům. Že tyto evropské hodnoty a způsob života na jiných kontinentech, až na výjimky, nefungují, se přesvědčujeme stále znova a znova. Proč se těmto lidem, proboha, stále snažíme vnutit naše hodnoty a názor na demokracii a třeba lidská práva a nenecháme je žít po svém?
Stejně tak později, v období poválečného evropského hospodářského boomu, Němci, Francouzi a další otevřeli své země imigrantům a vytvořili si z nich levnou pracovní sílu na podřadné práce. Francouzi pozvali do své země miliony Alžířanů, Maročanů a dalších obyvatel svých bývalých kolonií a Němci zase miliony Turků nebo Kurdů. Pouze někteří z nich ve svých nových domovech uspěli. Problém však většinou nastává až s jejich potomky, kteří díky změnám ve společnosti a hospodářství hostitelských zemí již mnoho možností na uplatnění nemají, živoří na okraji společnosti a díky své frustraci jsou snadným cílem pro radikalizaci.
Z Bruselu, a také z Německa, z Rakouska i dalších zemí nyní stále hlasitěji slyšíme požadavky na tzv. evropskou solidaritu. Ale Česká republika ani nebombardovala Libyi nebo Sýrii, ani neměla koloniální říši v Africe a ani se nepodílela na evropském hospodářském zázraku v 60. a 70 letech minulého století.
Tak proč bychom měli nyní řešit to, co jsme nezpůsobili?
