Islámský stát (ISIL), který mučí a vraždí jak své protivníky, tak i mírumilovné obyvatele, je opravdovým ďáblem, ale současně je i jeho nástrojem. Nástrojem těch, kteří jej stvořili.
Nejsou asi žádným tajemstvím informace, že ISIL byl stvořen tajnými službami Saudské Arábie a Turecka. Nepochybně s vědomím stejných institucí v USA.
Geopolitika, obchod se zbraněmi a hlad po ropě dokáží ospravedlnit vše. Včetně krutostí, vražd, poprav…… Vždyť jak jinak si můžeme vysvětlit vztahy Západu k tak konzervativnímu a reakčnímu režimu, jakým je Saudská Arábie. Co na tom, že v této zemi dodnes veřejně popravují oponenty feudálního režimu, sekají hlavy a amputují končetiny? Když však přijede americký prezident Barack Obama do Rijádu, o něčem podobném nepadne ani slovo. Není také divu. Saúdská Arábie přece za své petrodolary nakupuje obrovské množství, především amerických ale i evropských, zbraní a naopak dodává na západní trh podstatnou část jím spotřebované ropy.
Fanatická ideologie a krutá praxe Islámského státu, o kterém tvrdíme, že je největším současným světovým nebezpečím, vychází z nejreakčnější formy islámu- wahhábismu. Ten je právě oficiální doktrínou Saudské Arábie. Navíc, Saudové svoje reakční náboženství, ve kterém dominuje sektářské násilí, masivně exportují, díky přílivu dolarů, do zbytku islámského světa. Jak tedy ale máme Islámský stát porazit, když má ideologickou, morální a především neomezenou materiální podporu Saudské Arábie, a jejím prostřednictvím de facto i celého Západu?
O vztahu Turecka k ISIL jsme se všichni mohli před nedávnem nejlépe přesvědčit, když turecká armáda týdny nečinně přihlížela ničení kurdského města Kobani a jiných kurdských měst Islámským státem, aniž by jakkoli zasáhla. Jak by ne, ISIL totiž současně bojuje proti oběma nejúhlavnějším nepřátelům současného Turecka. Proti Kurdům, na které vítězné mocnosti po 1. světové válce při dělení poražené Osmanské říše zapomněly a kteří se netají svojí ambicí konečně vytvořit vlastní Kurdský stát. A ISIL je také úhlavním nepřítelem syrského sekulárního Asadova režimu, který je Turecku trnem v oku neméně, neboť šíitská menšina Alawitů v Sýrii ovládá sunnitskou většinu a Turecko se považuje, jako následovník Osmanské říše za jejího logického ochránce.
V poslední době se nicméně pozice Turecka postupně mění. Zaleklo se ISIL, monstra, kterému pomohlo na svět. Pod vlivem několika krvavých ataků ISIL na jeho územíTurecko dokonce opatrně akceptovalo možnost zapojení svých ozbrojených sil do kampaně mezinárodního společenství proti Islámskému státu. Strategie, kterou by Turecko „považovalo za dobrou“, by se však podle slov tureckého premiéra Davutoglua nesměla omezit pouze na boj s IS. Cílem by mělo být rovněž svržení syrského prezidenta Bašára Asada. Turci se tak případnou účastí v kampaní proti ISIL budou snažit především zkrotit své vlastní noční můry, kurdský separatismus a sekulární režim Bašára Asada.
